úterý 21. dubna 2020

Byla hvězdou

Byla hvězdou na nebeské báni
Takové i králové se klaní
Na večer když zapadne slunce
Se omyla vánkem v měsíční tůňce
Ráno když mraky zahořely
Omyly její slzy břehy
V poledne kdy vidět není
Upadá všem v zapomnění
A pak znovu dnem i nocí
Těší se až ven bude opět moci

pátek 6. prosince 2019

Toaletní meditace

Sedím na záchodě
a poslouchám velmi
velmi zvláštní hudbu, 
to není Black metal, 
ale něco tomu podobného. 
Je to jako...
blacková meditace 
určená nějaký 
bezbožný existenci. 
Nebo možná té nejnevinnější. 
Teď která jsem já, že? 
Jistota je, 
že se u toho špičkově sere. 
A tím bych tuhle myšlenku 
ukončil.

Procházka

Jsme jen chodci 
Někteří se věčně dívají
na nebe
ti snílci
a často škobrtnou 
Pak jsou tu ti praktičtí
co se koukají pod nohy
na cestu 
a pečlivě promýšlí 
své kroky
kráčí jistě
bez pádů 
Na druhou stranu
tihle nikdy neuvidí 
nebe

středa 2. října 2019

Kafe a studený nohy

Myslím, že dnes přišel první
první podzimní den.
Seděl jsem na balkoně,
zamotaný v dece
a popíjel kafe
kafe černý jako obloha
a říkal si,
že z tohohle asi
asi žádnou uměleckou hodnotu nevymlátím.
Pršelo a foukal první chladný
chladný vítr, asi ze severu.
Mně bylo teplo díky tomu
tomu kafi a dece
Bylo to fajn,
to jak listí letí po ulici
po ulici mezi lidmi s deštníky
s deštníky různých barev
a auty různých značek.
A úplně nakonec se černá obloha
obloha černá jako moje kafe
změnila na červánky
červánky barevné jako tváře Simony,
když se směje,
a lidi sbalili deštníky
deštníky různých barev.
Už půjdu dovnitř,
moje nohy jsou studený.
Ale bylo to fajn,
dokuď to trvalo.

Já odmítám

Žil jsem dlouho,
aspoň mi to tak přijde,
a zvykl jsem si,
že rozpad,
prohra,
všeobecná mizérie
je to jediný
a nic víc není.
Nejhorší na tom byl fakt,
že mi to přišlo tak
pohodlné.
Všechno je sračka?
Tak se nemusíš snažit.
Musí být něco víc.
Musí...
Já odmítám věřit!
Odmítám věřit
v Boha,
ve zmar,
v absolutním zlo,
v konec světa,
v pohádky,
v dobré úmysly špatných lidí
a všemu sebeklamu.
Chci otevřít oči,
rozfoukat mlhu.
Já mám tu sílu!
Já odmítám věřit!

pondělí 12. srpna 2019

Zpívala mi

Zpívala mi

Lehký hlas plynoucí od úst,
tóny a verše stékají jako med.
Vidím píseň vznášet se a růst,
něžnou jako plachý kolibříkův let.

Nepřestávej zpívat, ne teď.
Ještě nechci spát, nenech mě.
Takhle mi přijde vše v pořádku.
Zpívej dál, řádek po řádku.

Dálky

Dálky

Hrady z páry
Zdi mračný, vysoký
Špína a spáry
Za tou zdí jsou červánky
Vesmírný barvy
Věřím, že za nimi něco leží
Stříbrné dálky
Lásky a války
Za zlatě nasvícenou věží

středa 10. dubna 2019

Byla to chvíle

Ze sladké se stala kyselá
z chmurné se stala veselá

černá litera vzešla z popela
kde tak dlouho němě dřepěla

pro inkoust se trpce smála
když na listech si pera hrála

příběhy a dojmy z tuše
odrazem pisálkovi duše

derou se na povrch jak tráva
když na listech si pera hrála


Po nějaké době inkoust bledne
asi bych měl psát spíš ve dne

pátek 22. března 2019

Všichni jsme tak trochu masochisti


Kolem balkonu proletěl holub. A nic se s ním nestalo. Tak, začátek velkého příběhu by byl. Co dál. Jo, moje vnitřní záležitosti a věci, co vás tak zajímají. Říkala, že když jí něco bolí, trhá květiny a hází je po silnici. Takový živý životní umění, to jak přes ně jezdí auta. Hezká metafora. (Vy to nevidíte, ale právě jsem stránku zasvinil vínem. Taková škoda.) Kde jsem to skončil...? Ta ženská, jasně. Ona ty květy potom zase sbírá a nosí na místní hřbitov, kde je klade na hroby. Vypadá přibližně jako ty kytky. Přejetá, mrtvá, zpracovaná životem. A teď chodí a valchuje kytky.
Ale chtěl jsem mluvit o sobě. Sobecký, že? Chtěl jsem vyprávět o tom, jak se zbavuju napětí, jak to ze sebe vypustím, všechno to emocionálně-psychologicky-zasraný bahno. Jak říkal Bukowski, sex je velkej, jenom když žádný nemáš. A já jsem tou dobou byl vážně na suchu, jako prázdná láhev, jako námořník 5 let na moři. Je to něco na způsob týpka, co si nechává bičovat záda. Metaforicky. Našel jsem si holku. I to seznámení vypadalo jako z filmu. Nějaký lepší romcom.
Sedl jsem si vedle ní, sluchátka v uších, kolem nás v coupé ještě dva lidi. Spící stařenka a nějakej kněz nebo co to bylo za existenci. Ten nám začal vyprávět o životě, respektive jak ho prožít v čistotě zbožnou andělskou cestou. Já v uších písničku o pádlem andělu se zjizvenými křídly, co kurví panny (Jaká náhoda, že? Mimochodem to byla píseň Angel with the scabbed wings od Marilyna Mansona...zkuste.) a ona sukni kratší než romský pracovní pohovor. Než vystoupil, stihli jsme ho společně rozplakat. Romantika prostého sobotního odpoledne.
Pak to šlo strašně rychle. Psaní si, fotky, kraviny, srdíčka, párkrát ven a do bazénu, papání, několik odmítnutí (byla o pár let starší, v tu dobu to vadilo...jí, mně ne),"jsme kamarádi", znáte to. Nakonec moje kladná hrdinka skončila v mém náručí a já následně v jejím klíně. A bylo to. Velká lovestory. Vyřezávání srdíček "já+ona=❤️" do stromů (kdo to má teď mazat sakra?!). Držení se za ruce, za prdel a až úplně nakonec za hlavu. V tu dobu se na mě všechno sypalo. Moc školy, špatný lidi, zklamání, nezdary, prostě nic dobrýho a já se neměl moc jak bránit, na zádech jsem brnění neměl. A tak jsem upouštěl páru skrz ní. Nebo spíš do ní. Vztah to nebyl dlouhý, kousek přes tři měsíce. Hezky jsme do sebe pasovali. Dvě hovada.
Seděla v pokoji a malovala vodovkama na plátno. Co? Asi nějaký její pocit, částečky její fantazie. Jednoduché rychlé tahy, pastelové i energicky rudé tóny. Došel jsem k ní a vzal ji za ruku. Podívala se na mě a hned věděla. Otevřel jsem okno (bydlím v posledním patře paneláku), přitáhl si jí k sobě a strhl z ní tričko. Jako bych vybalil vánoční dárek, prsa vyskočily, něžně se na ní dmuly a já je mačkal. Taky jsem jí kousl do jedné z bradavek. Sladce vydechla. Otočil jsem ji zády k sobě a ohnul přes parapet. Nebránila se, nechala se vézt. Svlékl jsem jí kalhoty a roztrhl kalhotky (jako když se o těch vánocích už vážně nemůžete dočkat). Jako šílenej. Sundal jsem si pásek z kalhot a obtočil ho kolem jejího krku, jako vodítko. Nevím, jestli máte ty samé životní sny, jako močit dolů z Everestu na celej boží svět nebo souložit s jeptiškou. Ale já ty sny mám. Ona sice není jeptiška a tohle není Everest, ale říkal jsem si fajn, svět není dokonalej, zkombinuju to. Vysoko nad zemí jsme byli, že jo. A tak jsem ji šukal, oba slastně zaklesnutý do sebe, držel jsem jednu její ruku za jejími zády, ona jen výskala a já řval jako Tarzan v džungli a přirážel. Bez vyjímky, všem sousedům i kolemjdoucím musel stát jako ocel. I tomu starci, co erekci pamatuje naposled za dob, co ještě kosil skopčáky. Potom jsme šli na pouť. Lízala zmrzlinu a usmívala se jak děťátko. Tančila si vedle mě a tahala mě po kolotočích. Tulila se ke mně jako kotě, když se začalo stmívat a ve větru byla láska a chlast. Hudba řvala, ty šílený mašiny rotovaly a zářily a houpaly se ze strany na stranu a tenhle malej teploučkej tvoreček se schoval ke mně do náručí. Jestli mě znáš, tak víš, že mám chvíle, kdy lidi nemám rád a chvíle, kdy je nenávidím. Pak ještě chvíle, kdy mi lidský kontakt chybí a pomalu bez něj umírám. V tu dobu jsem byl právě v tom posledním stavu, s potřebou povídat si, empaticky se patlat s někým jiným. Problém spočíval v tom, že moje drahá byla šíleně žárlivá manipulativní mrcha, se kterou se v tom jejím šílenství nedalo moc mluvit. Můj malý bičík. Teda, ona byla malá, bič to byl obrovskej.
Jedu za ní vlakem, že bude nějaká oslava, bude to úžasný, hodně pití, jídla a že večer dostanu svůj cukřík (no neber to). Cestou jsem přestupoval... kdovíkde...a na nádraží v kdovíkde (fanoušci Strážců galaxie spojte se!) jsem se zakecal s jednou pěknou pěkně punkovou slečnou. Vážně živá lidská bytost. To se jen tak nevidí. Vážně nádherná, ale žádný prasárny, byl jsem zadaný gentleman. Hezky se s ní povídalo. Mluvila o hudbě, o tom jaký český kapely teď stojí za to, kde mají koncerty, jak hraje na kytaru, jaké si k tomu skládá texty... Dokonce mi něco málo zazpívala. Já tam seděl s čelistí až na zemi a zíral. Na ten zpěv, ne na ni. JASNÝ? Tohle je talent, tohle je hlas. Já zpívat neumím. I proto lidi, co to umí, obdivuji. No nic. Vystupoval jsem a loučil se s ní. A ta moje to viděla. "Ahoj." já na ní s úsměvem, co by zasloužil hudlana. Plesk. Facka, že by Rocky šel k zemi. Tenhle malej Apollo se do toho vážně opřel. Kromě hvězdiček mi hlavou proletělo "Co to kurva?!". A už jela. Kdo to byl? Co to bylo? Jak se jmenuje? Tak ty mě podvádíš? Ty se mi kurvíš za zády? KURVA! No kdo to byl?! Odkuď se s ní znáš kurva? Hajzle zasranej. Doprdele. DOPRDELE! A co jí na to máš říct, že jo. Neznal jsem ani jméno. Nějaká baba s hezkým hlasem. Plesk 2. Třetí jsem odrazil a šťouchl jí do kopřiv.
Šel jsem na tu oslavu. Cestou něco řvala a vybírala si bordel z vlasů. Ale kdo to má poslouchat. Hodně jsem pil. Byla tam její rodinka, všichni mě dobře chápali, což byla popravdě úleva. Její otec byl frajer. Tancovali jsme na nějakou irskou odrhovačku zlitý jako tataři a řvali, jak se máme rádi a že to pivo je skvělý. Ona už cejtila, že je zle, že jsem nějako podezřele nad věcí, že mě třeba už moc nezajímá. Celej večer se lísala. Přípitek s její sestřičkou, jako nejlepší přátele, na zdraví, na ni a na tuhle noc. Jaj, alkohol zase dělal svoji práci. Hodně jsem papal pečený maso, jednou nebo dvakrát zvracel na louce i s jejím tátou (jako bratři), vypláchl si pusu Listerinem (je potřeba držet si nějakou úroveň, že) a šel si lehnout do baráku vedle ní. Ještě jsem uložil jejího otce. Jako ožralej andílek.
Sotva si lehnu, už se ke mně polonasraná otáčí. Přitáhla se ke mně a kousla mě do rtu. Hodně tvrdě, agresivně. Tekla mi krev, ale byl jsem dost sťatý na to, aby mě to vůbec bolelo. Chytla mě za péro a nepřestala s ním zápasit, dokuď z něj nevymodelovala šutr, tvrdej a vražednej. Plivla si na ruku a přejela si s ní mezi nožkama. A pak mně po juniorovi. Nasedla na mě a sjela až dolů, jako požárník po tyči. Tvrdě a nemilosrdně mě sjížděla, bože můj to bylo pohled. Náhodný kolemjdoucí by mohl usoudit, že mě znásilňuje. Je pravda, že jsem byl bezbrannej. Ale kdo by se sakra bránil?! Velký rodeo, malý děvče. A pořád byla nasraná. Asi to ze sebe chtěla vyšukat i s mozkem, vypadalo to tak. Bylo to snadné poznat, zase mi vrazila. Celkem příjemné zpestření, ta vášeň, oheň, nukleární píst přidělaný na mé kládě.Udělala se první, těsně přede mnou. Nade mnou a přede mnou. Na posteli 10 metrů od nás chrápe její táta, ztřískaný jako cep, ale ona řve slastí jako smyslů zbavená. Ty VOLE. Slezla ze mě, vydýchala to a otočila se. A co já sakra? Haló? Těsně před koncem upozorňuju. Tohle je čistá krystalická sviňárna. Ne užírání hranolek, ne lechtání, ne kopanec do koulí. TOHLE. Solidně nasraný v předorgasmickém afektu jsem se musel dodělat sám a do peřiny. Velmi smutný orgáč, velmi smutná erekce. Už mě chápete? BIČ! Můj projev životního masochismu, cpát se do vztahů s takovejma lidma. Ranní kocovina taky ničemu nepomohla. Hlava bolela, oči, všechno. Jeeee. Žaludek dělal neplechu a lepilo se ke mně prostěradlo. Ona jako andílek, nic se přece nestalo. Vypadal jsem jako vypelichaný pes a cejtil se podobně. Táta na tom byl hůř. Nemohl z postele. Kdyby tak viděl svojí malou holčičku v noci... možná by z té postele už nikdy nevstal. Jen na nás tak zamával, když jsme odcházeli.
Zavolal jsem taxi. Vlak nejel a auto jsem neměl. Cestou jsem mlčel a koukal z okna. Venku bylo hezky, uvnitř mě už tolik ne. Pořád mlela o tom, že zajdeme někam za mými kamarády do baru, pokecáme, popijeme (ano, právě začala mluvit o chlastu...asi ji pobleju)... Jedním uchem tam, druhým ven. Hlavně kývat. Asi bych stejně nic moc nepochopil, takhle brzo po ránu a ještě po takové noci bývám dutý jak sud, mimo realitu. Nebo možná v tu chvíli vidím všechno naprosto ostře a je to všechno na blití. Nějako mě to celý nebaví, tak něžně sere.
Dojeli jsme k ní domů. Sedl jsem si na postel a její matka začala vařit kafe. Zlatá ženská. K noze mi přiběhl její pes. Nesnášel jsem tu malou smradlavou otravnou krysu. Z hlouby mojí čisté duše. Všude to sere, chčije a v noci to štěká. Ne, že bych neměl rád psy. Jenom tohohle. Padej šmejde! Huš! Utekl.
V tu chvíli vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Ne máma. Ona, můj hněv boží. Zamkla. FUU. Asi mě chce zmlátit a zbytky spláchnout do záchoda. Sundala si tričko a zahodila ho. Stejně i ponožky a kalhoty. Stála tam v kalhotkách a koukala na mě. Usmiřovačka takhle před jedenáctou? Proč ne... Ale když nad tím teď tak přemýšlím, bylo to jako reflex, automatické. Vykoupení za pár kapek lásky na jejím povlečení a jedno opravdu mizerný přivítání. Jako kdybych byl na úřadě a ona vyřizovala moji stížnost. Že prej tohle je jenom pro mě. Teď se asi neudělá, ale já můžu. Šlechetné. Kalhotky si nechala jen abych je mohl já sundat. Položil jsem si ji na postel a otočil ji prdelkou k sobě. Sundal jsem ty krajkový kalhotky a říkám si...ta frnda se na mě směje. Možná i trochu mrkla. Nebo mluví řečí, kterou nerozumím. Kouzelný klín, vskutku. Tam a zase zpět. Opakovat. Buď mě jednou zabije nebo já zabiju jí. Uf. Mívá i světlý chvilky. Ah. Občas je na mě i hodná. Aaano. Ale moje nervy. Uuuu. Moje...ježiš...nervy tohle asi nezvládnou. Hek. Úplně to slyším. Víťane, proč neodepisuješ? Ty máš jinou? To už ti ani za těch pár písmenek nestojím? HAJZLE! Lámeš mi srdce! A ty si jako povídáš s jinejma právě teď? Už je to pět minut, co tam děláš? Ty tam někoho máš?A tohle byl jen malej vzorek. Saaaakra. Trochu hlouběji, změnit úhel, zatahat za vlasy, nezapomenout na nejtek. A tempo ty vole. Nejseš žádná stará bába. Uff. Ty. VOLE. JEEEEE....Bum, prásk, tlesk tlesk, fuuu, ka-booom...
  Donesl jsem kapesníček a utřel jí všechen ten lidskej džus ze zad a sedínky. "Vaše stížnost byla vyřízena." Oblékl jsem se a posadil se na okraj postele. Měl jsem zamyšlenej výraz. Navzdory okolnostem jsem byl smutnej.
"Už musím jít maličká..."
"Jakto? Co? Kam bys prosím tě lezl?" usmála se.
"Ty mě nechápeš... Já už musím jít. Jako, prostě jít dál. Vypadnout odsud. Tohle mě zabíjí. Je mi z toho zle sakra, z toho všeho. Výčitky, falešný slzy, lži, sračky..."
"Ale..."
Plakala. Jakoby nevěřila, že se tohle vážně děje. Možná si v tu chvíli myslela, že je to jeden z těch mých špatných vtipů, kterej se vážně nepovedl. Bylo mi úzko. Měl jsem sevřený hrdlo, musel jsem s každým dalším slovem tlačit ten srdceryvnej knedlík, abych vůbec něco řekl. Behind blue eyes. Balil jsem si věci do batohu a vysvětloval jsem, proč jí kopu do srdce. Jako vysvětlovat dcerce, že jste jí přejeli psa. Snad to jednou pochopí. V kuchyni jsem uslyšel pláč její mamky z ložnice. Kurvadrát ale. Zabouchl jsem za tím vším dveře.
Vyšel jsem před barák a...bylo to celý takový zvláštní. Jako kdybyste byli celej den ve sněhulích na poušti. Nohy zpocený, vůně jako starý plíny. A najednou byste si je sundali. Přesně takovej pocit to byl. Ne, že by to venku smrdělo. Mluvím o šíleným uvolnění. Pocitu lehkosti. Možná jsem se i vznášel, nevím. Takhle chutná volnost. Asi jsem nechal všechno za dveřmi toho bytu. Šel jsem pomalu pryč. V obchodě jsem si sehnal nějaký kafe a cestou na zastávku ucucával. Na zastávce jsem se roztáhl přes celou lavičku a vytáhl knížku (myslím, že to byl YESMAN). A bylo mi fajn. Nic víc nebylo potřeba. Smál jsem se, Upřímně, nenuceně a hodně. Možná to bylo tou knížku, možná nejenom tou knížkou. Slunce mi svítilo do ksichtíku, točil jsem stránku za stránkou, kafe pomalu docházelo a já se smál. Jako zenovej mnich, co se smířil se životem. Ačkoliv jsem se nemohl smířit s tím celibátem, co mě měl čekat. Pořád jsem voněl jako její julča. Ne celej teda. Má to svoje nevýhody, tahle svoboda...joojooo.
Přijel vlak, já nastoupil, směr domov. A všechno nechat za sebou. Tak... Všechno o mém masochismu a jedné španělské domácnosti. Teď to víte. A co s tím uděláte?

pondělí 4. února 2019

20 minut slasti a rozbitá láhev vína

20 minut slasti a rozbitá láhev vína

Ležel a vyfukoval kouřové mráčky. Jeden jako druhej. Chtěl se naučit kroužky, tvrdil, že vyfoukne plachetnici i s hlídkovým košem, ale uměl jen ty mráčky. Vedle něj ležela ona a smála se. Čemu? Kdoví. Na stropu se točil větrák a na něm kalhotky. Venku hnusně pršelo a foukal jedovatej vítr. Vzal sklenici vína z nočního stolku a napil se. A znovu. Potáhl si z cigarety a oklepal ji o popelník. Dal jí potáhnout. "Co myslíš?" zeptala se ho. "Co myslíš, že myslím?" "Povídej." "Myslím, že jsi šílená kovaná mrcha. Ne, že by mi to vadilo. Svatozář mi nikdy nenarostla. Ale jinak jsi určitě hodná holka." "Nejde mi o rozhřešení blbečku, jen o zhodnocení. Mám pocit, že stárnu. Poslední dobou víc než za celej život. Babou za měsíc." "Jo taak. No, za mě 5 hvězdiček, řád za načasování a poklonu za všechny ty věci, co jsi na mně prováděla. Seš taky moc hezká, jak zvenku, tak zevnitř. Za mě hlavně zevnitř, tam se mi líbilo nejvíc. Tím nechci říct, že bys byla hnusná, to nee. Já jen, když se řekne "Je krásná uvnitř." já povídám "no jo, ale dovnitř se mi nechce, když zvenku vypadá jako rozbředlá kaše.". Takže tím chci říct...jo, už mlčím..." "Moc hezky řečeno...VOLE. Velkej den říkaly. Bude to úžasný říkaly. Skvělý. Perfektní. A ono hovno. Ani tohle číslo mi nějak nelepší den. A karmu už vůbec ne." "Hej, to pěkně děkuju." "Ťuňťo, takhle to nemyslím. Ty seš dobrej. Jako drak s vrtačkou mezi nohama. Ale vem si to. Měla bych bejt šíleně šťastná, lítat po pokoji, slavit, brečet, dojímat se, usmívat se, papat a mlýt o tom, co by mohlo být a co bude. A nic. Chlast, chlap, péro, zábava, nic z toho mě k tomu nepostrčilo. Jsem asi vadná." "Nestává se tohle všem? Některý utečou. Ze strachu nebo že pochybujou. Jako když si objednáš pizzu, čekáš a říkáš si "Sakra a neměla jsem si já husa objednat spíš kebab? Co když mi to nebude chutnat?". Protáhla se. Roztáhla nohy i ruce, celá byla do X, propnula se a vzdechla. Zůstala tak i když už uvolněná. Pár křivek, pár tahů štětcem, ze kterejch bys nespustil oči. Chytil jí za prso. Ne, že by s ním chtěl něco dělat, prostě bezdůvodně. Ale je to fajn, ne? Mít v ruce takovouhle možnost, nabitou zbraň, atomovou cecku, ace of spades. Mačk mačk. V jedný ruce víno, v druhý výstavní dvojče... život je dobrej. "Ale tady nejde o pokaženej oběd vole. Kurvadrát chlape, tohle ti nezpůsobí průjem. Tohle je na celej dlouhej posranej život. Jako hypotéka nebo smrt. To s tebou zamává. A vůbec, jak jsem se až sem dostala? Probuzení jako po blbým tripu. Nejsem přece ani blbá ani zbouchnutá. On je skvělej, ale že by až TAK skvělej...? Nebo že by krize středního věku přišla o dvacet let dřív? On že by byl moje červené cabrio, centimetrová vrstva rtěnky a kabelka s chihuahuou? Tak to potěš noha... Dej to sem, na to se napiju." Dopila půlku sklenky jedním hltem a dolila doplna. A znovu. Ukápla jí slz. Utřela ji do polštáře. Každý ví, že polštář adsorbuje slzy skoro tak dobře, jako něčí rameno. "Budeš dobrá maličká. S ním nebo s někým jiným, vem to čert. Nic není věčný ani tohle nemusí. Žádnej bílej plot, dvorek se záhonem růží a večerním grilováním masa mezi lidma, co melou o autech a salátech. Sama si to všechno řídíš, sama si řekneš, co bude. Už seš přece velká holka, ne?" Dívala se na něj upřeně těma velkýma zelenkavýma kukadlama. "Myslíš?" potichu fňukla. "Sakra, že jo." "Dobře... A už drž hubu nebo si definitivně rozmažu rtěnku." usmála se. "A doufej, že máš pravdu. Jinak ti urvu ty tvoje mamutí koule, až tě zase potkám." "Ženská bláznivá...i slova můžou bolet." "Půjdem oba?" "Oba?" "Oba." "Tak oba." "Fajn." Vstali. Napil se vína. Ne, on ho dopil. Na sobě měl jednu ponožku. Vesele vlál do vzduchu, visel a kynklal se. Natahovala si bílé punčošky. Ten zvuk měl rád, to jak silon klouže po hladké kůži. Postavila se na postel a sundala kalhotky z větráku. Natáhla si je. Není snad nic víc sexy, než ženská, co si obléká punčošky a kalhotky. Pomohl jí do bílých šatů, zapnul jí zip na zádech. Utřela se ubrouskem kolem pusy. Nechtěla chutnat jako něčí tvaroh. Naplácala na sebe všechny ty šminky a nesmysle, co na sebe ženský rády patlají. Kdo ví, jak se to všechno jmenuje. Já znám tak rtěnku a řasenku, ale v reálu je to šílená věda, míchání odstínů, totok, tamto, kartáčky... FUUU! Na hlavu si narazila čelenku s růží s bílým závojem. "Nějaký rady do života?" zeptala se. "Nejsem asi ten správnej na životní moudra, kdeco jsem podělal. Tak třebaaaa..." dlouze se zamyslel. "Žádný děvky před dvanáctou." "To byla ta nejdebilnější věc, co jsem kdy slyšela. A máš to z filmu." "Já jsem ti to říkal." Dál už moc nemluvili. Zadumali se do sebe. Ustlala postel a zaházela jí lístky růží. On vyhodil láhev od vína z okna na ulici. Podívali se na sebe. Téměř nepostřehnutelně na sebe kývli. Jakoby stáli před velkou výzvou, před propastí, před zkouškou a říkali si "Teď nebo nikdy, to zvládneme, to půjde.". Jako dva beránci, co chtějí zabít vlka. Odemkl dveře. Vyšli z novomanželského apartmá. On šel za bar, kde nalil rum sobě a pak i slečně na baru, co si ho objednala.
Ona šla k oltáři, kde už na ni všichni čekali. Má velkej den. A stejně by radši sázela třešně nebo četla Buka.

pondělí 23. července 2018

Jizva

Z žalu šál, co temnota ti vine,
studu háv, obnažený nepomine,
světlo města rozvíří ti bol,
vzpomeneš si, teď však smíchem ho skol,
neb není jiné myšlenky než té,
co připomíná chvíle radostné,
kdy běhali jste bosi trávou polonazí
a tváře ruměnkové od popelavých sazí
smíchem káceli jste temné lesy,
tvořili zámky lásky v srdcích kdesi
přátelství, rána se zahojí,
ale šrám se zůstat nebojí

pátek 8. června 2018

Nemá svůj den - drabble

Nemá svůj den

Uvařil jsem si zelenej čaj. Ne takovou tu pytlíkovou sračku, pořádnej model vypěstovanej pracovitým šikmoočkem. Zavřel jsem dveře, aby ke mně nemohl svět. Mým prokletím je zima na nohy, chce to deku. Sedl jsem ke stolu, vzal propisku, sešit a řekl si, že teď budu psát. A tak jsem seděl, držel propisku a přemýšlel. Ty vole, vždyť vůbec nevíš, o čem psát. Když teď začneš, celý to posereš. Znáš to, psaní o ničem není tvoje silná stránka. Nech to ostatním. A o čem mám teda psát? O čem chceš. Mám skvělej nápad. Napíšu o tom, jak mi to psaní nejde.

Kde je?

Kde je?

Je to zajímavý, zvláštní. Celý dny sedím na balkoně a přede mnou město. Koukám, jak se ráno mění v den, den v noc a noc zase v ráno a tak pořád dokola. Jsem sám, aspoň si tak připadám. Vlastně ani lidi moc nemusím. Já a lidstvo jsme to dali dohromady moc mladí, už nám to neklape.
Přesto se obléknu a jdu ven, jen tak někam pospíchám. Třeba něco najdu, nějakej důvod, proč jsem teď venku, proč tu třeba zůstát. Všichni něco hledáme. Problém je, že né vždy víme, co vlastně hledáme a to je potom těžký. Ale nikdo netvrdil, že to bude snadný. Obchod, tam bejvaj lidi. Rádi si cpou pupky a nové věci je, nevím proč, fascinují. Třeba právě tam někoho potkám, v tom obchodě. Ten důvod, proč zůstat. Nebo si ten důvod najde mě. Všude kolem je najednou šílený množství lidí. Hlad je asi obrovskej. Stojím uprostřed široký chodby a sleduju to hemžení. Obchází mě, jako voda šutr. Nikdo mě nehledá. Zkusím navázat kontakt. Úsměvem? Co nejsrdečněji jsem se zazubil. Asi jsem vypadal, jako řádnej idiot, co stojí uprostřed cesty a bezdůvodně se tlemí. Baví se, povídají si, smějí se, vyměňují si laskavé i méně laskavé pohledy nebo jenom tak prochází s mrtvolně prázdnýma očima. Taky se někam ženou. Asi vědí, co hledají nebo si to aspoň myslí. Měl bych nosit nějakou ceduli, co by říkala...ne, co by se ptala, jestli je tu ještě nějaký další člověk. Člověk, co mě hledá. Proč se nebaví se mnou? Jsou tak šťastní, proč ne já? Tady to nemá moc cenu. Seženu si nějaký dobrý pití, když už jsem tu a půjdu zpět domů, už tu být nechci.

"Pane, dobrý den, pane, já jsem bez domova, nikdo mi nic nechce dát. Prosím pane, nechtěl byste mi dát nějaký drobný? Mám hlad."
"Proč myslíš, že ti zrovna já něco dám?"
"Vypadáte jako hodnej člověk."
"Jak vypadá hodnej člověk?"
"Noo..." zarazil se, "takovej obličej může mít jenom hodnej člověk."
"Neznám žádný hodný lidi."
"Dáte mi ty peníze?"
"Ne."
Odplivl si a odešel. Opravdu bude můj jediný lidský kontakt placený? Mám se opravdu stát sériovou děvkou? Tohle můj důvod zůstat nikdy nebyl. Jako bych čekal, že se něco změní, že něco pocítím, že něco přijde. Jednou třeba zjistím, úplně nakonec, že to bylo jen čekání na smrt. Ale najednou...
Potkal jsem ji, když přecházela ulici někde v centru. Nesla se tak lehce a něžně, možná letěla, to nevím. Těžko říct. V tu chvíli bylo nemožný myslet. Zvláštní, že ostatní kolem normálně procházeli, že si jí nikdo nevšiml. Ale to je jenom dobře. Nerad bych, aby jí někdo rušil v přemýšlení nebo v tom, co v tu chvíli dělala. Pro mě to bylo silný...a to nevím, kdo to byl. Což tomu na síle jen přidává. Stál jsem tam a díval se na ni, zaražený a fascinovaný. Jako malý děcko o Vánocích. Její pohled přešel na mě a já ztratil poslední zbytky rozumu a pojem o čase. Jakoby mi viděla do duše, jakoby to už všechno věděla a hladila mě ve vlasech. Zastavila se. Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden na druhého. Řekl bych, že ubíhaly roky nebo staletí, ale lhal bych. Okolí mi bylo lhostejné.
V jejím obličeji se objevil úsměv, rudé rty odhalily bílé zoubky a ty oči byly tak úpřímný. Jestli jste někdy poslouchali hudbu, co vás dokázala zvednout ze židle a roztančit...tak mi bylo. Horko, šílený smyslný tanec, něžnej plátek rudé růže, co přistál na mojí tváři. Udělal jsem krok vpřed, jenom jeden krok. Ona udělala to samé. Další krok. A další. Ocitli jsme se tváří v tvář.
Vlasy jí splývaly až k bedrům, ty rudý vlasy... člověk se do nich chce schovat jako do plamenů, které by ho chránily.
Zvedla ruku a pohladila mě po tváři, lehce a pomalu. Bylo to jako záchrana, velký spasení před velkým světem, známka toho, že všechno bude dobrý.
"Jsi ztracenej, ale jednou najdeš, co hledáš..."
"Ještě to se mnou není tak zlý, ne...?"
"Vydrž to... Máš dobrý srdce a svět není až tak špatnej."
"Ach..."
Na víc jsem se nezmohl, plakal jsem jak želva. Tenhle anděl mi dal naději... Já jednou najdu co hledám!